Už je to více než rok, co jsem se prvně sama vydala do Velké Británie pokusit se sama zvládnout 3 měsíce v zemi, kterou jsou nikdy dřív nenavštívila a s lidmi, které neznám, ale musím jim důvěřovat. Určitě jste už viděli tisíce fotek a přečetli si
první,
druhou a
třetí zkušenost. I když už je to téměř rok, nikdy předtím jsem neměla odvahu napsat o mé čtvrté zkušenosti, přitom právě o ní bych měla mluvit. Začnu tedy od začátku..
Po třech měsících ve VB jsem dokonce uvažovala, že seknu se školou v ČR a dodělám ji tam. Tak moc se mi ve VB líbilo. Angličtina denně. Nádherné prostředí. Skvělí lidé. Prostě super. Nějak to ale nevyšlo.. A tak jsem si hned v září koupila letenky na Vánoce. Chtěla jsem využít každého volna a Vánoce jsou pro to jako stvořené. 2 týdny ze školy a ještě jsem si domluvila 4 dny na víc. Letenky mně kvůli velmi brzké koupi stály jen 1200Kč (zpáteční). Začala jsem hledat rodinu, která by někoho jen na ty 2 a půl týdne potřebovala a na začátku prosince už přestala doufat, že by se snad někdo našel..
Asi týden před odletem jsem opravdu takovou rodinu našla přes facebook. Komunikovala jsem s tehdejší au pair této rodiny (byl to kluk, Ital, myslím) a vypadalo to v pohodě. Byla to rodina z Londýna, Fulhamu. Dvě děti. Kluk myslím 7 a holka 4. Maminka (HM) Moldávka a tatínek (HF) Španěl. Už to mi mohlo být divné. Ale já byla rozhodnutá, že pojedu. Napsala jsem čtvrtletku z matiky a odpoledne už mířila na letiště do Ostravy.
Jela jsem busem (easybus) ze Stanstedu na Baker Street, odtamtud metrem, a pak pěšky dle map a mé skvělé orientace. Tato schopnost mi už hodněkrát velmi pomohla. Dům jsem našla. Bylo asi 11 v noci. Přivítal mě HF, představil dětem, HM tam myslím byla taky. Už si přesně nepamatuju, jak to celé probíhalo.. Ale spala jsem v dětském pokojíčku na spodní části palandy. Na druhé spaly obě děti (blbost ne?!) a nahoře nikdo, protože by prý spadli. Asi po třech dnech, kdy jsem se je snažila uložit, jsem to vzdala a povlíkla si tu horní postel, aby každý měli místo.
Druhý den jsem jakože dostala volno, tak jsem šla najít obchodní centrum, o kterém jsem věděla od kamarádky. Vůbec jsem netušila, že to bude jeden z velmi mála dní, kdy jsem si mohla dělat co jsem chtěla. Sehnala jsem podpatky do sboru (církve) a myslím, že i nějaké dárečky.
Abych to nenatahovala. Mohla jsem jít další den do sboru (v sobotu) a práce mi začínala až v neděli ráno. Celý den. A když říkám celý den, myslím to tak. Nesměla jsem odejít ani večer, když už děcka šla spát (což bylo tak v 7-8, a pak už nemělo cenu jezdit někam daleko do města a blízko už bylo všechno zavřené, navíc venku pěkná kosa). Dobře. Další den píšu HM, kdy přijde domů. A ona že možná v úterý odpoledne. WHAT. Takže mi tam nechala dvě malé děcka, které ještě ani neznám, na tři dny jen tak. Zapomněla jsem zmínit, že HF byl sice pořád doma, ale zavřel se úplně nahoře v pokoji, kde byl šílený bordel, tma a vedro (jediné místo v domě, kde bylo teplo, protože tam měl takové to topení do zásuvky). Spal až do oběda. Pak nás přišel dolů seřvat, že ty děcka nejí. Cpal jídlo té malé do pusy. A zapínal jim televizi, když byla náhodou vypnutá.
Po celém bytě bylo asi milion zrcadel, měli je místo tapet, nebo nevím. A taky spousta OBROVSKÝCH televizí. Ta zrcadla jsem všechna jednou umývala. Trvalo to pár dní.
K dětem. Starší kluk byl celkem v pohodě. Nebál se mě, vycházeli jsme spolu, někdy byl trochu přechytřelý. Mladší holka (4 roky) prostě nemluvila. HM tvrdila, že je to proto, že doma mluví spoustu jazyky a ona je z toho zmatená, což je blbost, protože děcka se v pohodě naučí několik jazyků naraz. Nikdo se ji nevěnoval. To bylo to. Takové dítě, už chce projevit, co si myslí, co chce a ona to prostě neuměla. Rozuměla nám, ale nedokázala odpovědět. A tak se vztekala, mlatila věcmi, neposlouchala mě, řvala, brečela, lehla si doprostřed přechodu a prskala, křičela, nechtěla se hnout. Navíc se počůrávala, a tak jsem ji pak začla dávat plenky pořád, nejen na noc, jak mi HM řekla. Nic jiného než televize a gameboy ji nebavilo. Byla věčně od něčeho upatlaná, usmrkaná, nenechala se učesat. Když brácha něco dělal, ona to chtěla taky. Například skákal ze zídky, ona musela taky, ale bála se, a tak brečela. Zase. Šílené. A protože nebyla schopná dojít do parku ve vedlejší ulici, musela jsem ji vozit v kočárku. Kterému chybělo jedno ze čtyř kol. Tak si dovedete představit, jak to asi jelo. Nejelo.
Ve středu (na Vánoce) jsem dostala ,,volno". Mohla jsem ale odejít, až když v 11am přišla domů konečně HM (odešla v neděli ráno). Zrovna ale probíhala výměna stráží u paláce, a tak jsem ji napsala, jestli bych nemohla odejít trochu dříve s domněním, že když je tam HF tak je to v pohodě, ne? Ale nebylo. Pustila mě, ale letěla domů, jak střelená, a bombardovala mě smskami, jaká jsem kráva, že jsem ty děti vzbudila a nechala je tam jen tak. Jak jsem ale mohla tušit, že ten otec je úplně mimo a není schopen jim dát ani trochu vody?!
Pak se do mě pustil i ten táta. Že furt dělám, jaká jsem svatá (bavili jsme se spolu předtím totiž o Bohu), a pak klidně zdrhnu, ani dětem nedám ,,kůrku chleba". Že Ježíš by se takhle nechoval. A že patřím do pekla, a že už mě nikdy nechce vidět. A že všechny au pairky pracují 24/7 a že co já si vymýšlím, že bych chtěla večer někam jít. Jen pro upřesnění. Au pair v UK mají pracovat 5-6 hodin denně s 1-2 dny off/týden.
Tak si mě představte - stojím u paláce, už to má začít a já si čtu ty rozčilené smsky, navíc v jejich mizerné angličtině bez interpunkce (joo, pak mi HM ještě řekla, že ji často nepochopím, protože neumím anglicky, přitom ona tyjo, kdybyste ji viděli. Nechci se nějak chvástat, ale myslím si, že jsem na tom už celkem dobře a když ona ani.. radši nic). Slzy mi tečou po tváři a přes to rozmlžení nevidím nic, tak na to kašlu a jdu dále St. James parkem kolem holubů. Vzpomenu si, že bych měla něco točit, tak odkládám mobil, točím holuby. Dále si čtu, jaká jsem největší pí a přemýšlím, co dělat. Skvělé plány na celý den jsou náhle zničené. A tak se vydám cestou okolo London Eye dále kolem řeky až k Tate Modern a Millenium Bridge, a zběsile píšu smsky všem, co v Londýně znám a ptám se, u koho bych mohla ty necelé 2 týdny zůstat. Prsty mi křehnou takovým způsobem, že jsem s nimi pak nemohla pohnout..
Rozhoduji se vykašlat na program a jet ,,domů" to s HM vyřešit. Přijedu tam, se strategií nevyvolávat hádky, být pokorná a říkat na vše OK. HM je v klidu a říká, že je to hlavně o tom, že jsme se pořádně nedomluvily, ještě než jsem přijela, a že mi ten jejich bývalý au pair dost kecal. Nechává mi dál volno, ale to už jsou 4 odpoledne a jet zpátky do města nemá cenu.
A tak jdu pěšky k metru Fulham Broadway, sedám si do Strabucksu, dávám si medovo-perníčkové latté, velké, zapojuju mobil do zásuvky, pouštím si Lásku nebeskou do sluchátek, cpu se rozinkovými sušenkami ze sainsbury's a ,,užívám" si Vánoce. Nebyla jsem v té kavárně jediná, kdo neměl s kým strávit tenhle den. A připadala jsem si prostě fajn.. Další zkušenost. Buď silná.
HF jsem neviděla pár dní, potom se mi omluvil, že to přehnal. Další skvělá volná sobota a pracovní neděle a každý jiný den. Celý. Žádné volno přes den.
Další středu jsem dostala volnou, což byl Silvestr. Na ráno jsem se domluvila s kamarádkou a byly jsme v tom muzeu s dinosaury. Odpoledne jsem se připravovala na parádní večer v Barbican centre, kde jsme byli s mým tehdejším přítelem na Vídeňský orchestr. A potom na ohňostroj. Vrátila jsem se asi ve 5am. A kolem 9am už vstávala s dětmi.
Už nevím, kdy přesně se to stalo, ale byla jsem nelidsky seřvána HF a nazvána ,,bitch" (=děvka), několikrát. Schoulila jsem se u dřezu do klubíčka, kde jsem zrovna myla nádobí a brečela. Prostě brečela. Neměla jsem mu k tomu už co říct. Zbývalo mi pár dní a bylo mi už všechno jedno. O děti jsem se snad starala dobře. HM jsem skoro neviděla. HF mi pak řekl, že má HM přítele a ne že je pořád v práci, jak mi tvrdila.
Zapomněla jsem zmínit, že měli doma ještě psa a nikdo ho nevenčil. Takže se často objevovalo ,,něco" na koberci v obýváku, v kuchyni na podlaze atd..
Práce mi měla končit v neděli a já letěla až v úterý, a tak jsem se domluvila s HM, že bych v sobotu přišla domů dříve a za to v neděli už dříve odjela (domluvila jsem se s kamarádkou, že u ní 2 dny zůstanu a ještě si projdu centrum atd.). A tak jsem ze sboru spěchala domů. A v neděli ve 4 už jim dávala sborem, forever. Čekala jsem však až HM přijde domů, hrála jsem si s dětmi, najednou zase přišel rozčílený HF a něco mi vytýkal. Pak sebral děti a řekl, že s takovou osobou jako jsem já jeho děti nebudou. A tak jsem tam půl hoďky seděla sama, s kufrem, nachystaná.
Zapomněla jsem zmínit jeden incident, kterého jsem byla svědkem. HF přišel dolů, už nevím, co přesně ho k tomu vedlo, ale holka zase brečela a on ji popadl, chtěl ji přebalit nebo co a ona ho neposlouchala, tak ji chytl za vlasy a točil s ní dokola, držel ji jen za ty vlasy! Pak s ní mrskl na zem, já seděla vedle a nemohla jsem nic dělat. Nic. Prostě jen mlčet. Koukala na mě strašně smutně a on na ni řval, ať drží hubu. A že ji nepomůžu. Že já jim všecko dovolím. Ale že to takhle nejde. Já se však jen snažila s nimi spolupracovat a domlouvat se, ne jim přikazovat, že. Pak mi řekl, ať ji obleču a ona potichoučku vzlykala. Achjo.
HM přišla asi o půl páté, dala mi poslední peníze, poděkovala mi za všechno a já zmizela. Ještě mi pak psala sms, že mně určitě nevidí naposled. To si piš, že mně už nikdy neuvidíš!
Další dva dny jsem si nááramě užila a to je možná důvod, proč to video vypadá tak vesele. Jen se podívejte, žádná známka strachu, bolesti, smutku, naprostého sesypání se. Což já si pamatuju spíše, než všechna ta krásná místa, která už znám jako své boty..
Další zkušenost. První šílená. Když jsem utekla z té první rodiny o letních prázdninách, neměla jsem ani tušení, jak dobře jsem se měla, a jak šílené to může být. Jak jsem to zvládla? Na to mám odpověď o jednom slově - Bůh.
VIDEO
http://maybe-i-am.blogspot.cz/2015/02/christmas-in-london-video.html
Kdo? Rodina Biasi z Londýn, Fulham.
