Zaklepala jsem na dveře číslo 8 bílého baráčku v malé vesničce
Bletchingdon v
Oxfordshiru. Měla jsem sebou jen tašku plnou oblečení, které jsem plánovala vyměnit za nové věci, a hlavu plnou otázek, napětí a očekávání. Otevřela mi paní černé pleti (dále jen HM) s úsměvem na rtech a zvala mě dál. Přišly jsme do místnosti s velkou plazmovou televizí, kolem které se povalovalo spoustu herního zařízení, v pravé části pokoje byl velký stůl, jenž jsem později zjistila byl kulečníkovým stolem s deskami na ping-pong. Řekla mi ať se nezouvám. Posadily jsme se na koženou sedačku pokrytou různými dekami a začaly se domlouvat na obecných věcech. HM mi řekla, že měla už více au pairek, ale problém měla jen s jednou Italkou, která něco rozlila na koberec a neřekla jí o tom. Doufala v bezproblémové prázdniny. S odstupem času přemýšlím, co teď asi říká o mně. ,,Nikdy jsem neměla s nikým problém, jen tady jednou byla jedna Češka, utekla po 8 týdnech. Byla strašná."
Než jsem se k této rodině dostala, trvalo mi měsíc zjistit si vše o práci au pair a jak se au pair stát. Dalších 5 měsíců jsem strávila hledáním a prověřováním rodin. Když se objevila nabídka jít do černošské rodiny poblíž Oxfordu, kde bych mohla chodit do kostela společně s dvěma českými rodinami, řekla jsem proč ne. Domluvila mi to francouzská au pair, která odjížděla po 9 měsících domů. Zeptala jsem se jí na vše, co jsem chtěla, věřila, že vše bude ok a nedbala na to, že mi HM odpovídala velmi pomalu, neodpovídala na vše a obecně můj pocit z ní nebyl nijak zvlášť pozitivní. Dnes už vím, že to nebylo nejideálnější.
Asi 10 dní před odletem jsem si bookovala letenku a taky mě vyšla na dost. Navíc jsem kvůli neznalosti platila za cestovní pojištění 1000 Kč a místo 20kg v placeném velkém zavazadle jsem si vezla pouze 9. Chybami se člověk učí.
Druhý den jsem šla do sboru v Oxfordu. Byl plný černochů. Seznámila jsem se se skvělou českou rodinou a taky poznala jiný styl sobotního dopoledne. Zpívalo se hodně. A nahlas. Bylo to super. Dokonce jsem dostala oběd a i přesto, že jsem mohla zůstat déle, radši jsem jela domů dříve, aby si má hostitelská rodina nemyslela, že jsou mi ukradení. Odpoledne i celý další den jsem se s dětmi seznamovala. Měla jsem na starosti tříletou holčičku
Flo a třináctiletého kluka
Joe, který se o sebe docela dokázal postarat sám. Ani nechtěl jíst, co jsem vařila, a tak přežíval na pizze, hranolkách a zvláštních konzervách, ve kterých bylo kuře, nudle a houby.
V pondělí mi HM ukázala, jak vše chodí. Že mám dát ráno Flo na snídani nějaké cerealie nebo kaši, potom si s ní hrát, okoupat ji, nezapomenout namazat vazelínou, obléct uniformu a odvézt autobusem do školky, když už se blížilo poledne. Potom jsem buď mohla čekat hodinu na autobus zpět a nebo to dojít. Bylo to něco okolo 3km, což není tolik. Vybrala jsem si chůzi, později čas využila na poslouchání namluvených knih, a pak se rozhodla běhat. Flo nebývala ve školce dlouho (v pátek zůstávala doma celý den), a tak jsem si stihla uvařit rychlý oběd, sníst ho a jít zpátky do vedlejší vesnice ji vyzvednout. Opět jsem mohla zvolit autobus, ale to bych zase musela čekat 30 minut před školkou, a tak jsem chodila.
Odpoledne bylo možno vymyslet všelijaké aktivity. A tak jsem se procházely po vesnici, hledaly skryté stezky, hrály si na hřišti, na zahradě, skákaly na trampolíně, věšely prádlo, vařily, pekly, kreslily si, vyráběly korunky, zpívaly, tančily, hádaly se, blby.
Ze začátku mi HM byla ochotná hlásit časy, kdy jde do práce a kdy se asi vrátí. Mnohdy to bývalo více než 9 hodin, někdy i 11,5 a to Flo chodila do školky. Když začaly prázdniny, moje denní prac. doba se protáhla na 10 až 14 hodin. Což se za týden vyšplhalo na celých 60, přičemž legální je pracovat 40h/týdně v práci na plný úvazek. Já to vlastně měla jako brigádu, ale na to nikdo nedbal.
Jakmile přišla HM domů, zavřela jsem se v pokoji a byla ráda, že mám konečně padla. Jenže HM se o Flo moc nezajímala, a ta se dobývala ke mě, což nebylo složité, když pokoj neměl klíč. Snažila jsem se HM vysvětlit, že bych ráda měla taky někdy čas pro sebe (dělalo to asi tak 2 hodiny denně, když jsem skončila v 9 večer a šla spát v 11). Ale ona trvdila, že tří-leté holce nejde vysvětlit, že tam nemůže chodit. Vadilo mi to, ale postupem času jsem si zvykla a s Flo jsme se zkamarádily. Po půl roce, když se dívám zpět a mám za sebou práci ve čtyřech rodinách, musím říct, že nejlépe jsem vycházela s touto malou slečnou, která mi někdy dávala dost zabrat, ale byla miloučká, hravá, usměvavá a kromě její nechuti k jídlu, jí snad nemůžu nic vytknout. Trpěla nedostatkem lásky a pozornosti od své maminky, která byla věčně v práci, a když ne, volala si s kamarádkami, koupala se nebo se dívala na televizi. Proto se nedivím jejímu vzdoru, fňukání, ani tomu, že byla radši se mnou, i když už HM byla doma.
Nic méně. Má pracovní doba narůstala, vztahy s HM byly čím dál napjatější, protože mi nebyla ochotná říct, kdy jde do práce a kdy se vrátí (časy byly každý den jiné, protože pracovala na různé směny, někdy noci), přičemž na tom záviselo, kdy budu pracovat já. Platila mi pozdě. Nikdy za nic nepoděkovala. Dokonce mi jednou řekla, že jsem prý neuklidila, přitom jsem to udělala. Jenže ráno a do večera už tam zase byl binec, když ten kluk měl ve zvyku házet kousky jídla na koberec, v kožené sedačce bylo tolik drobků, že jsem si na ni ani nesedala, vysavač byl prehistorický, dětský pokoj vypadal konstantě jako sklad všeho možného a naštěstí jsem nemusela uklízet HM ložnici, kde dokonce nešel pod nánosy věcí vidět koberec. Možná jsem nevařila podle jejích představ, ale s Flo jsme se měly parádně, to nemůže říct nic proti.
Po pěti týdnech jsem si řekla, že to takhle nejde dál a chtěla si s ní o tom promluvit. Když jsem jí řekla, že pracuji příliš mnoho hodin, sdělila mi, že ona s tím nemůže nic dělat, a že co těch 14 hodin s Flo jako dělám (tří-leté dítě nemůžete nechat bez dozoru a samo se nezabaví, to snad musí sama dobře vědět!), a pokud to nezvládám, najde si někoho jiného. Dobrá tedy. Začala jsem hledat novou rodinu. Na internetu holky tvrdily, že to jde do pár dnů. Trvalo mi to 3 týdny. Po jednom ze dvou víkendů v Londýně u známých jsem věděla, že si jedu zpět jen sbalit věci. V pondělí ráno jsem odjížděla z Londýna s prázdnou taškou, aby se mi do ní vše, co jsem nechala v Bletchingdonu, vešlo. Slíbila jsem, že v pondělí ráno přijedu okolo 9, což znamenalo, že HM už bude v práci, ale Joe může Flo na chvíli pohlídat. HM, ani děti nic netušily. Přely se ve mě morální hodnoty a zároveň snaha nebýt naivní a bít se za svá práva. Přijela jsem domů, začala se balit, uklízet pokoj i celý dům. Uvařila jsem, vyprala a vyžehlila všechno prádlo. Napsala dopis HM, ve kterém jsem jí děkovala za příležitost, kterou mi dala a zároveň upozornila na podmínky, které byly naprosto neakceptovatelné. Přidala krátké sdělení pro novou au pair, ve kterém jsem popisovala, co vše už Flo zvládne (počítání do 5, poznávání barev, vyprávění pohádek, sama se umýt, dojít si na záchod, atd.), aby má snaha nepřišla vniveč. Domluvila si s HM volný večer, takže Joe měl Flo hlídat jednu hodinu, než přijde HM z práce. Půl hodiny před odjezdem autobusu do Oxfordu, odkud mi jel autobus do Londýna, jsme si s Flo hrály, fotily se a blby, jakoby věděla, že je to naposled.
Rozloučila jsem se s ní, nepřišlo jí to divné, neb jsem 2x odjížděla do Londýna na víkend. Jejímu bráchovi jsem nic neřekla, protože jsme se spolu stejně nebavili. Odjela jsem autobusem do Oxfordu, čekala asi 4 hodiny na autobus do Londýna a taky jsem myslela, že mi HM rozzuřeně zavolá nebo pošle sms. Nic. Asi ji to bylo úúúplně jedno.
S odstupem času a s tím, co jsem zažila o Vánocích, vím, že to nic nebylo. Klidně bych tam ještě pár týdnů vydržela. Nebylo to sice úplně podle pravidel au pair práce, ale vlastně mi nic nechybělo.
Ve zkouškách se člověk nejvíce naučí. Já se naučila řešit problémy sama za sebe navíc v angličtině. Naučila jsem se trochu vařit, jednat s lidmi, starat se o děti a sama o sebe, přestala se bát mluvit anglicky a hlavně jsem získala největší jistotu na světě, Boha. Nádherný Oxford jsem si prošla křížem krážem. Získala přátelství na celý život. A zkušenost, která mi dala víc než jakákoli škola. Doporučuji vyzkoušet na vlastní kůži.
